Příběh náramků

Psal se rok 2016, kdy jsem se po 10 letech rozhodla opustit život, který jsem doposud žila. 

Vše přicházelo pozvolna. Často jsem se třeba přistihla, že jsem lidem ve firmě, kteří navštívili mou kancelář s tím, že chtějí odejít (což už po nějaké době poznáte jen podle způsobu, jak se usadí na židli) říkala, aby ten čas "změny" využili, ať třeba cestují a plní si své sny, když už se chystají udělat takový krok.

Sama ve své vysněné kanceláři ředitelky a spolumajitelky firmy jsem však přestávala chtít rozumět rytmu okolního světa.

Ráda jsem chodívala na střechu domu, kde jsem pracovala. Byl z ní krásný orlí výhled na Prahu. Později jsem si tam začala i přesouvat i některé pracovní schůzky (ale přiznám se, bylo to jen pro otrlé, protože představte si, že jdete za říďou na kávičku a místo toho šplháte po žebříku někam do výšek :-) )...

Z této své pozorovatelny jsem koukala na svět kam až jsem dohlédla, ale stále jsem věděla, že to není moc daleko. Jedna strana nabízela pohled na Masarykovo nádraží a druhou stranu dláždila Opletalova ulice s celou svou scenérií, kterou lze v "šervůdu" (jak se říká parku u Hlavního nádraží, kde můžete začít opravdu leccos) vidět.

Do své kanceláře jsem začátkem roku 2017 vstoupila naposledy, abych uskutečnila můj (už nějaký čas) naplánovaný odchod, sbalila pár věcí a rozloučila se s tím, co mi 10 let bylo jediným životem.

Co dál? Nejlepším nápadem se v danou chvíli zdála být zmrzlina. 3 kopečky dobré smetanové umí změnit úhel pohledu, takže přesně sem zamířily mé první kroky nového života.

Od této změny jsem začala vnímat spoustu "náhod". Vždy jsem někde uvnitř věděla, že mezi nebem a zemí není jen "a", leč nad business plány a s diářem k prasknutí jsem na to nemívávala buňky. Ale teď jsem měla najednou prostor.

Všechny ty mystické náhody, které se za pár měsíců udály, vykrystalizovaly v to, že začátkem června téhož roku sedím v kavárně Curyšského letiště a popíjím lahodné cappuccino. Čeká mě můj první let. Víte, ale já se strašlivě bála létání, což ze mě do tohoto okamžiku dělalo přeborníka ve vymýšlení výmluv, proč nikam nemohu ani na prodloužený víkend, který si v Paříži, Londýně nebo v Miláně užívalo mnoho mých přátel.

Tentokrát jsem se však nebála. S letenkou v ruce, jejíž cílovou destinací byl ostrov Bali v Indonésii, jsem už asi za 20 dalších hodin stála na druhé straně světa, u imigrační přepážky letiště, na kterém vládla nádherná atmosféra. To jsem ještě neměla tušení, co vše mě na ostrově čeká.

Ačkoli jsem měla zpáteční letenku pořízenou (jako holka, která nikdy nepřestupovala v letadle jsem to považovala za nutnost), všechny své věci v rodné zemi jsem si raději zabalila do krabic, protože už jsem někde uvnitř věděla, že ta zpáteční letenka nebude zas tak aktuální téma. 

Přijela jsem jen s malým kufříkem, ve kterém jsem měla plavky, dvě trička, šaty, počítač a pár nezbytností. Když jsem si ještě doma balila, moji pozornost upoutala malá "destička" - taková, na které jsem doma po nocích tvořila náramky. Začala jsem s tím proto, že jsem nemohla najít náramek, který by se mi líbil. Když už jsem nějaký koupila, tak se mi po pár dnech nošení rozbil. Proto jsem si udělala náramek sama - ještě v Čechách, a to na "svou šťastnou cestu". Pak jsem vytvořila pár desítek dalších pro ty, s nimiž jsem se doma loučila. Dokonce jsem stihla vytvořit i první "zakázku" - to když si můj kamarád Milan vyslechl mé noční tvořící příběhy a prohlédl jejich výsledek, který se leskl na mé ruce. Požádal mě tenkrát o vytvoření celkem 5 náramků. A přesně tam to začalo. Nemohla jsem navlékat "jen tak". Proto jsem ho poprosila o fotky těch, pro které tvořím a také o jejich příběhy... S tím vším jsem náramky vyrobila. Už tenkrát v noci se z mého srdce ozvala odvážná myšlenka, že bych tyto náramky mohla tvořit pro další lidi jako Osobní, tedy takové, které ponesou jejich přání. Tak jsem si tu destičku, na které vážu náramky, vzala jako jednu z mála věcí do kufru s sebou.

 Po pár dnech na ostrově bohů jsem měla jasný cíl. Už jsem si užila západy i východy slunce, pláž, vodopády, rýžové terasy, okouzlující památky, šnorchlování i příjemné nicnedělání. Byla jsem zvědavá, kde že jsou na Bali ty obchody, v nichž se dají pořídit kuličky jiné než-li plastové. Takové, které jsou ze skutečných kamenů. Našla jsem...

Výprava do města trvala několik hodin a jako nováček na skútru, který je na ostrově dominantním dopravním prostředkem (často i jediným, kterým se i přes všechny chodníky, parkoviště a superúzké zkratky dostanete), jsem si vedla vcelku obstojně. Otevřela jsem dveře obchodu a spatřila to, co jsem hledala. Ráj, který se hemžil Křišťály, Ametysty, Morganity a dalšími skvosty. Vybrala jsem si několik šňůr s kameny, doplnila o pár nezbytností a vyrazila i se svým prvním nákupem zpět do své základny, která mi byla (ostatně jako můj kufr) novým domovem. Pomalu jsem začala s úctou vybalovat kameny, šňůrky a všechna cikrdlátka, která jsem z obchodu přivezla. Bože, to byl pocit. 

První náramek na sebe nenechal dlouho čekat. Byl z Morganitu, což je kámen božské lásky, který má pro mě osobně obrovskou symboliku.

Víte, pokud je Morganit opravdu kvalitní, a tento byl, platí za velmi drahý kámen a protože jsem cestovala s opravdu omezeným rozpočtem, musela jsem si jeho pořízení hodně rozmýšlet. Z toho mě vytrhl jeden balijský muž, který za mnou ještě v obchodě s kameny běžel, aby mi vrátil můj telefon, který jsem zapomněla vedle v bankomatu... 

Tím byl význam Morganitu zpečetěn a moje rozhodnutí o jeho nákupu okamžitě jasné.

Měla jsem z nového náramku, který byl konečně z pravých kamenů, velkou radost, o kterou jsem se podělila na svém Facebooku. Fotila jsem jej ze všech stran a jako komparzisty na fotografiích jsem přijala balijskou přírodu, květiny nebo mušle různých tvarů. Ani nevím za jak dlouho, ale k mému udivení se ozval první zájemce o náramek a já si troufla vyslovit své dnes již obvyklé: "Jaký bude jeho záměr?".

Začala jsem. Oprášila jsem všechny své dovednosti práce s počítačem, abych si mohla stvořit webové stránky, kterými budu k lidem hovořit, ale hlavně jsem tvořila a tvořila. Jezdila do obchodů, hledala další komponenty, stříbro a stále další a další materiály, které bych mohla přetvořit v nositele vznešených záměrů lidských duší. 

Tak to šlo dál a dál, velmi "samo", až uplynulo několik let. Vše vznikalo podle intuice nebo mě svým přáním navedli zákazníci a často jsem nápady objevila při své meditaci. Ano, je to krásné "flow".

Později jsem s náramky začala cestovat po světě, takže netvořím jen na ostrově bohů - na Bali, ale dnes v podstatě dnes už tam, kde právě jsem.

Stále cítím obrovskou vděčnost, že se díky náramkům naplnilo moje přání.

To tenkrát v noci, kdy jsem si odvážně přála tvořit náramky, které ponesou Vaše přání a příběhy.

Proto, když říkám: "Děkuji, že mohu.", mluvím s plnou vděčností.